vAn - P3

26. dubna 2014 v 23:03 | Kakajko |  v Anglii
  • Kapitola třetí: Úchylnej doktor

Probudila mě sestřička, která nám donesla na pokoj snídani. Začal jsem ji papkat, až když sestřička vzbudila i Shirumiho, otočil jsem se k němu, usmál se a zamával mu: "Bré ráno.", potom se nás sestřička vyptála, proč jsme přehozeni.. Nepochopil jsem ji, ale docvaklo mi to, když jsem se koukal z jeho postele na mojí, vlastně z mé na tu jeho, na které jsem ležel. Pokrčil jsem rameny a oznámil, že jsme asi náměsíční a do široka jsem se usmál.

Vážne som nevedel, čo jej povie, ale... on jej klamal. Našťastie. Rýchlo som do seba nahádzal raňajky, obliekol som sa a bleskovo rýchlo som padal do spoločenskej miestnosti. Vždy tam niekto bol, teda prinajmenšom malé decká a pri nich by sa na mňa nevrhol... teda aspoň som v to dúfal. Dotrepal som sa tam, sadol som si na miniatúrnu deckú stoličku a rozmýšľal som, čo tu do pekla budem robiť.

Jen jsem pozoroval Shirumiho, kam to má namířeno.. potom jsem se zeptal sestřičky, která mi odpověděla: "Haha, váš kamarád má namířeno tam, kde si děti často hrají." usmála se na mě a já na ní, pak jsem pohled odvrátil a vydal se tím taktéž směrem. Bože, zase jsem se nedotkl snídaně, to je jedno. Pohled na něj, jak sedí na dětské židličke byl fakt vtipný, nemohl jsem zadržet smích, ještě jak má tu nohu v sádře a ruku v ortéze, yay.

Sam prechádzal očami po spoločenke, až sa mu oči zastavili na mne. Vyprskol do smiechu. Ha, ha, veľmi smiešne. Pretočil som očami. Sam išiel bližšie ku mne a ja som znervóznel.

Sedl jsem si vedle něj, ať jsem taktéž terčem posměchu, předse ho v tom nenechám. Usmál jsem se a rozházel mu vlasy.

Odtiahol som sa od neho a vrhal som na neho vražedné pohľady. "Nechaj ma..."

Natáhlou ruku, která byla jentak ve vzduchu jsem stáhnul a zvedl se ze židle. "Fájn." s kliďánkovým pohledem jsem na něj koukl a pak jsem se rozešel k jedné holčičce, která plakala. Ptal jsem se jí, copak se stalo a došlo mi to, když měla výraznou ránku na koleni. Usmál jsem se, zvedl jí a poprosil sestřičku, ať se o ní postará.. Asi jsem udělal chybu, hned po té se na mě rozeběhlo stovky děcek, ojojoj. Koukal jsem na Shirumiho s pohledem 'HELPNI MI!!'

Musel som sa začať usmievať, keď som videl, ako sa naňho všetky tie deti lepia. Usmieval som sa od ucha k uchu, ani som nad tým neuvažoval. Bolo to také chutné.

"Jo, jo, tady máš medvídka. Yay! Co chceš? No jo, no jo!...." a tak to pokračovala dokaď děcka nebyli spokojený. Nakonec jsem se dostal zpátky k Shirumimu. "Čemu se tlemíš?" vražedně jsem ho prokukoval.

"Videl si sa," pýtal som sa, sotva schopný niečo zo seba vytisknúť. "Si taký... chutný!!" Vyprskol som a až po chvíli mi došlo, čo som vlastne povedal.

"Shirumi?" Své rty jsem přiblížil k těm jeho, 2cm jsem od nich byl! i tak jsem se vzdálil a odešel zpátky do pokoje.

Stál som tam, totálne zarazený. Takmer ma pobozkal. On ma vážne takmer pobozkal. Trošku ma upokojilo, že to bolo iba TAKMER, ale aj tak. Chcel som vysvetlenie a tak som sa pobral za nimi do izby.

Sedl jsem si na postel směrem k oknu, byl to takový menší balkón, dá se říci. Snažil jsem se nepřemýšlet na to, co jsem to vlastně udělal, skoro udělal. Co by se stlao, kdyby se to stalo? Zřejmě bych dostal pár facek.

Vošiel som do izby. Sam o mne veľmi pravdepodobne nevedel, sedel na posteli a bol chrbtom k celej izbe. "Čo tým sleduješ?

"Nevím." přestal jsem zírat k oknu a položil jsem se na záda.

To ma nasralo. "Nevieš?!! Sakra, pokúsiš sa ma pobozkať pred tuctom malých deciek, snažíš sa ma znásilniť a neviem čo tým sleduješ?!"

"Nemusíš tu ale vyřvávat jako na lesy." Zamračeně jsme se na něj podíval. Zvedl jsem se a kráčel k němu. "Byl bys snad raději, kdyby se to stalo? Hm?"

"Ja...ehm.. " Nevedel som, čo povedať. S hlavou v dlaniach som si sadol na postel a deprimovane som povedal 'neviem'.

"Chm." Lehce jsem sklopil pohled k zemi. Vrátil jsem se zpátky na postel a uvelebil jsem se na ní.

"Ale potrebujem... ja to potrebujem vedieť.." dostal som zo seba a čakal na jeho reakciu.

"A není to jedno?" čuměl jsem do stropu.

"Nie je, pretože mám pociť, že mi každú chvíľu cvakne, neviem as sústrediť, neviem nič... a to sa mi ešte nestalo, aby ma niečo rozptyľovalo ako teraz.. ty." Hrnulo sa to zo mňa. Nerozmýšľal som čo hovorím, uvedomil som si to, až keď som skončil.

"Nic k tobě necítim, buď v klidu." otočil jsem se k němu zády. I tak jsem měl pocit, že mu lžu.

"Tak potom... prečo si ma chcel pobozkať??" Chcel som odpovede. A pravdivé odpovede, väčšinou viem rozoznať, kedy sa niekto snaží ma oklamať.

"Chtěl jsem tě jenom zmást." kvákal jsem co mě napadlo.

"Eeeeh??" Bolo mi jasné, že trepe piate cez deviate, ale nechápal som prečo. "Povedz mi pravdu," povedal som (iba hraným) pokojným hlasom.

"Na to kašlu." dále jsem ho hodlal ignorovat.

"Ale ja nie..." Zamrmlal som. Začínal som to vzdávať, ale ešte stále som horel zvedavosťou.

Uběhla nějaká hodina ticha, že se to vůbec podařilo. Doufal jsem už jen v to, že to nechá bejt. Vstal jsem z postele a odešel z pokoje s důvodem, že mám hlad.

Nič som nepovedal, iba som polo-neprítomne prikývol a venoval som sa svojím myšlienkam a tešil som sa, kedy ma už konečne pustia domov... vlastne k Samovi. Bolo mi to jedno, ale unavovalo ma byť medzi štyrmi stenami, na jednom oddelení 24/7 (24 hodín denne, 7 dní v týždni).

Kráčel jsem s úsměvem na tváři k pokoji číslo 26. Však ještě předtím jsem kontroloval i jiné pokoje, také s úsměvem na tváři. Dokonce na jednom pokoji byly překrásné slečny! A ty kozý, ňah. Zaťukal jsem a vešel, pozdravil jsem ale na pokoji byl jenom jeden: "Nemáte tu být dva? Sam a Shirumi, že? Kde je ten druhý?" zeptal jsem se, mladík vypadal celkem dost lákavě.

"Ehm.. áno, ale Sam sa išiel niekam najesť." Povedal som mu. Vyzeral tak normálne. Mal možno štyridsať, mal okuliare a biely, lekársky plášť. Jediné, čo sa mi na ňom nezdalo bol jeho pohľad.

"Ah, tak. Nevadí." Sedl jsem si na jeho postel, kde ležel. Sedl jsem si na tu stranu, na které měl ortézu na noze, tedy pravá. "Nebude ti vadit, když se ti podívám na tu nohu?"

"Oukej.. " povedal som a začal som rozopínať ortézu, lenže v tej istej chvíli sa načiahol aj doktor.

"Dovolíš?" úmyslně jsem se usmál, chytl jsem za pas kalhot a strhl mu je (rychle sundal).

Otvoril som ústa, že začnem kričať, ale ten hajzel schmatol vankúš a pritlačil mi ho na tvár. Nie tak, že som nemohol dýchať, ale tak, aby nebol počuť môj rev. Kopal som ho, škriabal som do prázdna, no nevedel som nič nahmatať. Aj keď som sa občas do toho idiota trafil, ani to s ním nehlo. Cítil som jeho ruky na miestach, kde som myslel že chlapské ruky nikdy nebudú (moje sa nerátajú).

Když tolik kopal a máchal rukama, popadl jsem nějaký kabel a svázal mu nohy i ruky dohromady k sobě. I když furt s němi máchal, tak i tak to šlo. Pak už byl jen celý můj. Hladil jsem jeho boky a pačkal jeho stehna. Poté, co jsem mu pusu přelepil, jsem ruky položil na jeho překrásný zadeček a roztahoval jeho dírku. Však jsem nezapoměl na jeho nástroj ve předu, chytil jsem za něj a rukou pohyboval. druhou rukou jsem mu dráždil dírku.

Stále som sa mykal a snažil som sa ho kopať, škriabať, jednoducho spôsobiť mu nejakú ujmu, aj keď som vedel, že mi to bude prd platné. Ten chlap bol... desivý?? Keby len to... bol to úchyl a mojou jedinou túžbou v tej chvíli bolo zbaviť sa ho.

V jídelně mě to přestalo bavit, ale něco jsem ulovil. Vrátil jsem se do pokoje, ale c-co... Zaraženě jsem tam stál a sledoval nějakýho úchyla, co rval propisku Shirumimu do pozadí. Bez ohledu, jak moc se budu na nohu namáhat jsem se rozchodil, popadl úchyla a dal mu pěknou ránu do držky.. trochu víc jich dostal. Odhodil jsem ho na chodbu a zavřel dveře. Rychle jsem přiběhl k Shirumimu a odlepil mu pásku z úst. "Nic neříkám." Roztrhl jsem kabel a někam hodil. Vzpoměl jsem si na propisku zastrčenou... ehm, v jeho pozadí. Byla tam celá zastrčená.

Snažil sa ten zvýrazňovač pomaly vyťahovať. Stonal som. Ke´d bol vonku, pozrel som na Sama a totálne vyčerpaný som zašepkal 'o tomto sa nikto nedozvie...'

"Do prdele." Otočil jsem hlavu na stranu. Odhodil jsem propisku a odtáhl se od Shirumiho. Šel jsem k umyvadlu a umyl si ruky.

Pomaly, s trasúcimi sa rukami som na seba natiahol nohavice a prikryl som sa perinou. Schúlil som sa do klbôčka, nohy som si držal pokrčené pod bradou a snažil som sa neplakať nahlas, hoci ma moje trasúce sa telo prezradilo aj tak.

Pozoroval jsem Shirumiho, který byl v šoku. Fakt v šoku. Přešel jsem k němu a sedl si vedle něj. "Klid." Sice to nebylo moc povzbudivé, ale nic jiného mě nenapadlo.

Keď si sadol na posteľ, mykol som sa, to isté urobil aj ten doktor. Ale hneď ako som si uvedomil, že je t iba Sam, Sam ktorý ma zachránil, som sa upokojil. Triasol som už o kus menej

Pohladil jsem ho a trochu se k němu přitulil. Cítil jsem, jak se třese.

Pritisol som sa k nemu a vzlykal. chcel som ísť odtiaľto preč čo najskôr.

"Vyspi se." Usmál jsem se, opět ho pohladil a položil ho na záda. Pořádně jsem ho přikryl peřinou.

Prikývol som sa snažil som sa zaspať. Umáral som sa snahou myslieť aj na niečo iné, ako na toho úchyla, ale nešlo to. Akoby nič dobré neexistovalo. Po možno hodine, ktorá mi prišla dlhá ako celé tri dni som sa ozval a dúfal, že Sam počúva. "Nemôžem zaspať.. bojím sa," priznal som.


"Hm?" Podíval jsem se na neusinájícího Shira, stále se třásl. "Neboj se, hlídám tě." důvěřivě jsem se usmál a lehce ho políbil na rty.

Najprv som sa trochu odtiahol, šokovaný jeho činom ale potom som si ho za tričko pritiahol naspäť a tuhšie som ho pobozkal. Po lícach mi stekali slzy, ale veril som mu, že ma ochráni.

Slzy stékajíc mu po tváři jsem mu utřel a dal mu ještě malou pusu na tvář. "Jsem tady, okay?"

Prikývol som viditeľne pokojnejší. Stále sedel na mojej posteli a díval sa na mňa. Usmial som sa naňho a zatvoril oči, tento raz s kľudom. Spánok po mňa prišiel rýchlo.

Úběhlo několik hodin a já taktéž zaspal.

Zobudil som sa ako mnou niekto trasie. Zmätene som otvoril oči a zbadal som sestričku (veľmi sexy, mladú sestričku) ako sa na mňa usmieva a pýta sa ma, či sa mi môže pozrieť na nohu. Prikývol som a štuchol do Sama, aby sa zobudil.

Někdo do mě rejpl prstem, hned na to jsem se zbudil a rozmazaně viděl dvě osoby. Jedna znich byl SHirumihu, rychle jsem si protřel oči a naštěstí to byla sestřička. Dívala se na Shirumiho nohu, vypadalo to, že nás konečně už pustí domů. "Je možné, že nás pustíte už dnes?" Podívala se na mne a přikývla. Usmál jsem se na Shirumiho, který mi úsměv opětoval. Hned jak sestřička zkontrolovala Shira, začala kontrolovat mě. Jakmile skončila, uznala, že už můžeme domů, ale máme na sebe dávat pozor. Vzkázala ještě, že zavolá mým rodičům a odešla.

Usmial som sa naňho a posadil som sa. Hádzal som si veci len tak leda-bolo do tašiek (jedna igelitka a ruksak) a vyškieral som sa ako idiot.

Neměl jsem toho moc, jen pár maličkostí,, které jsem měl během minuty schované u sebe. Shirumimu to trvalo ještě tak 5-10 minut, ale tím, že to tam jen házel to měl rychlé. Hned jak doházel poslední, byli tu rodiče. Matka mě objala, až mě škrtila. "M-mami, neh-nemůžu dýchat!" hned mě pustila "Juj, promiň, zlatíčko. Tak, jdeme kluci! Máme jít s vámi výtahem?" udělala na mě prosebný face. "Ne, to je dobrý." chladně jsem jí poznačil. Se zklamaným pohledem šla s otcem po schodech. Chudák fotr, ale zaslouží si to. Podal jsem Shirumimu berle a společně s ním jsme se dokulhali k výtahu, byl prázdný. By šlo. Hlavně, že jsme až v 7. patře. Éj.


"Konečne ideme preč," vydýchol som si. Oprel som sa o stenu výťahu a zatvoril som na chvíľu oči. Cítil som na sebe Samov pohľad a tak som mu to oplatil rovnakou kartou. otvoril som oči a tiež som sa na neho hodnú chvíľu pozeral.

"Seš rád?" Usmál jsem se a trochu se k němu přiblížil.

Prikývol som a usmial som sa. Potom ale výťah zastavil, dvere sa otvorili a my sme chtiac-nechtiac museli vyjsť von. Jeho rodičia sa dostavili o pár sekúnd, udychčaný a zmorený, nesúc naše tašky. Spoločne sme sa potom dopachtili k autu, s pomocou všetkých svätých ma (aj barle) dostali do auta a vyrazili sme. S úškrnom som pozoroval vzďaľujúcu sa nemocnicu.

Už jsem věděl, že cesta potrvá tak hodinu, zavřel jsem oči a snažil se usnout. Matka to poradila i Shirumimu,ať si zdřímne.

Zažmúril som oči a pohyb auta ma postupne ukolísal. Zobudil som sa na štuchanie a tiché, prívetivé slová. "Shirumi... vstávaj, sme tu.." Rozospato som prikývol a otvoril som si dvere na aute. Čakal som, kým príde niekto (Samova mama) a vytiahne ma z auta, lebo sám by som s tou nohou nevyliezol. Chytil som jej podávanú ruku a ona ma silno potiahla. kto by povedal, že sa v tak malej a napohľad krehkej ženskej skrýva toľko sily?? Podala mi aj barle a ja som 'kráčal' k Samovmu domu.

Naštěstí jsme se dostali s pomocí rodičů až do mého pokoje, museli jsme po schodech, ale zvládli jsme to! Vše už bylo připravené, takže cájk. Hned, jak jsem vpadl do pokoje jsem se rozvalil na postel, ach ta úleva cítit vůni domova. I Shirumimu se tu očividně líbilo. Ségra mě přišla uvítat a stejně tak Shirumiho, který se jí pravděpodobně líbí.

Sedel som na posteli a dôkladne skúmal Samovu izbu, keď zrazu dovnútra vtrhla jeho sestra. Vyzerala sympaticky, hoci trochu staršie, ako na fotkách, ktoré mi posielal. Najprv objala Sama, prehodila s ním pár slov a potom sa otočila ku mne. "Ehm... ahoj Carol," povedal som a zdrobnil som jej meno. Povedať jej Caroline mi prišlo až moc formálne. Nesmelo som sa na ňu usmial a očakával som jej reakciu.

Ségra stála zaražená ve dveřích, celá červená. "Vypadni." Věnovala mi otrávenej pohled a odešla, vlastně zapráskla dveřmi a poté odešla.

So zdvihnutým obočím som sa pozrel na Sama pohľadom typu 'čo to malo akože byť' a čakal som odpoveď. Chvíľu bolo ticho... navzájom sme sa pozorovali. Najväčšiu pozornosť som venoval jeho tvári. Nosu, perám, očiam, vlasom..

Pokračování příště
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

YES. 100% (27)

Komentáře

1 Ayame-chan Ayame-chan | 3. května 2014 v 14:17 | Reagovat

Jako vždycky super, ale za toho doktora bych vás nejraději zabila :DD (joke) xD

2 Kika Kika | 11. srpna 2014 v 15:58 | Reagovat

Moc hezký díl :) Moc se těším na brzké pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama