PD - P2

14. října 2013 v 20:37 | Kakajko |  Pánem démona
  • Pánem démona
  • Kapitola druhá: Tady nebo jinde?

Začal som sa totálne mykať, skákal som ako šialený. Hodil som sebou o skriňu, aby som urobil čo najväčší rámus. Kopol som toho idiota a bežal som k dverám, čo najďalej od neho.

To je snad po druhé-třetí, kdo mě někdo odmítá. Zavrčel jsem a opět jsem se objevil před ním, zastavil jsem ho. "Nakrm mě." Když odmítá jednu věc, další přijmout musí.

Otočil som sa naňho a zase som sa pustil do behu. A teraz prišiel problém. Ako kurnik otvorím dvere? Kašľal som na to, že vyzerám divne. Zdvihol som nohu a trepol som ňou po kľučke. Dvere sa pootvorili.

Pečetí jsem mu svázal i nohy a dveře jsem zabouchl. "Jsi srab nebo pako?"

"Kurňa, snažíš sa ma znásilniť!!! Čo by som mal asi robiť?!!" Vrieskal som po ňom a furt som sebou mykal. Trieskal som sám seba o dvere o skriňu, alen aby niekto prišiel.

"Já se jenom krmím." Nedalo mi to a připoutal jsem ho k zemi, aby se nemohl vůbec hnout. "Přestaň dělat rámus, je to otravné." Tenhle člověk mi fakt kazí chuť k jídlu.

"Krmíš?!!! Snažíš sa ma znásilniť!" Aaaah... on ma zabije! Ak nie on, to čo so mnou spraví!!!

"Hlučný." Dokonce i pusu jsem mu pečetí utlumil. Po té jsem si k němu klekl a naklonil se k jeho krku.

Kurnik... ja umriem, vážne umriem!! Pobozkal ma na krk a zahryzol sa do mňa. Vážne sa do mňa zahryzol. Najprv to bolelo, ale potom postupne prestalo a ja som sa začal cítiť otupene.

Až mi to dostatečně stačilo, odtáhl jsem se od něj. "Takto mě budeš krmit 2x týdně. Pokud to nepůjde, bude to opět opakováno tímto způsobem." Všechnu pečeť jsem zrušil.

"Prečo by som ťa mal kŕmiť? Ja som sa o teba neprosil, nechcel som ťa a nechcel som byť tvoj pán! Zalez naspäť za zrkadlo a pekne čakaj na niekoho iného, kto ťa nájde, lebo ja nemám záujem," odvrkol som mu. Jasné, že kŕmiť. Ha-ha. Ja som ho nechcel tak nech si nájde niekoho iného.

Ukázal jsem na zrcadlo. "Vidíš to zrcadlo? Je rozbité! A ten, kdo jej rozbije je mým pánem! Neříkala ti Amy, aby sis někoho našel?"

Prečo vyťahuje Amy?! A ako to, že vie kto to je? On cez to zrkadlo asi počuje. "Áno, ale myslela ŽENSKÚ! A ak o tom nevieš, ženy vyzerajú trochu inakšie."

"Tak proč si nezačneš s Amy? Je milá, sympatická, .. sexy. A znáš se s ní od malička, tak proč to nedáte do kupy? Už jako malá mi povídala, že si tě vezme za muže. A budete mít děti, přenádherné." usmál jsem se. "A pokud si tedy nechtěl společnost jako mě, proč si odstranil tu plachtu z toho zrcadla? Kdyby si to neudělal, nenaštval by ses a žil nadále svůj spokojený, bezstarostný, ale osamělý život s pohou kamárádkou Amy. Chápu, ty jí nemiluješ." po té jsem se zasmál. John by byl na mě naštvaný, nedivím se. Proč se tohle pako od něj tak liší? John na mě byl laskavý i když jsem ho škádlil. Staral se o mě a ve chvílích mě bral jako člověka, nikoliv jako hračku nebo démona. Nikdy mi neublížil, ale tento? Tento mě už jednou praštil a ještě mě kopl. Fakt nevěřím, že je to Johnův syn. Je mi jedno, že se podobají nebo mají stejnou krev.

Čo?! On pozná aj Amy? Začínal som byť vážne zmätený a potom mi aj docvaklo, že tento chlap poznal môjho otca. Sadol som na posteľ a hlavu som si zložil do dlaní. Už som nebol ani tak smutný, ako zmätený. "Takže ty... ty si poznal aj Amy? A ona teba..." V tej chvíli vošla do izby. Zbadala toho týpka a ústa sa jej otvorili do korán. "T-ty? Čo tu robíš? Ako si sa-?" Nevedela zo seba dostať jednu súvislú vetu (Kto by na jej mieste vedel?). Wau. Naozaj ho poznala aj ona...

Wooho, z Amy byla vážně kus ženský. "Áh, Amy. Stále si pamatuji na časy, kdy si byla ještě dítko." Do široka jsem se na ní usmál. A jen tak jsem tam stál.

Amy mala ústa stále otvorené do korán. Potom sa jej začali dvíhať kútiky, až mala na tvári taký široký úsmev aký som už u nej dlho nevidel. Doslova sa rozbehla k tomu týpkovi a objala ho. "Jack... Vážne si to ty??" Odtiahla sa a utrela si slzy... do prdele, slzy šťastia? Smiala sa, usmievala, doslova vyškierala na toho týpka a on bol na tom podobne.

Amy byla... už dokonce vyšší, než já. Pfff. "P-počkej, p-počkej. Si mě nějak přerostla, ne?" byl jsem od ní malý cca 10+ cm. Ale já byl vždycky malý, drobný. Ale ďábelský! "Takže, princezno. Kolik pak ti je?" opět jsem se do široka usmál a trošičku se vznesl.

Teraz som pozeral s otvorenými ústami ja. "Dvadsať šesť (26). Ako sa máš? Vyzeráš stále rovnako. Iba vyzeráš trochu nepokojne... Alebo nespokojne?" Stále sa naňho usmievala a vyzerala šťastne ako už dlho nie. Čo sa to s ľudmi v tomto dome porobilo?

Ukázal jsem na to pako. "Nechce mě to krmit a nechce být mým pánem." Objal jsem jí okoro pasu a zachumlal se k ní. Začal jsem vzlykat a třást se, pouze falešně.

Vypúlil som oči. Ten idiot sa vážne rozplakal. Čože... Amy sa na ňom iba zasmiala a odtisla ho od seba. Jemne ho poťahala za vlasy a na oko naštvane naňho zavrčala "nehraj to..." a potom sa zasmiala. On sa zasmial tiež a zase ju objal. On mi hovorí, že sa mám dať dohromady s Amy a on ju k sebe pritíska, akoby bol koniec sveta.

Zákeřně jsem se podíval na toho vola a po té se k Amy přitiskl ještě víc. Nakonec jsem se odtáhl a vznesl. Sedl jsem si na strop, bylo mi tam blaze. Nevěděl jsem, co dále dělat.

Amy sa vyvalila na moju posteľ a vyškierala sa do stropu-tj. na Jacka. Otočila sa ku mne a pýtala sa ma prečo nechcem byť jeho pánom. "Pokúšal sa ma znásilniť, čo odo mňa čakáš?" Amy si vzdychla. Pozrela na Jacka. "Jack, vysvetli mu to. Aj s tým pokusom o 'znásilnenie' aj s tým, že je tvoj pán."

"Nu, dobrá.." Snesl jsem se opět na zem a hupsl k nim na postel. "Takže. Zcela démoni mého typu, což jsou jen hračky a děvky nedokáží bez krve nebo slasti přežít. Zrcadlo se rozpadlo, pán nelze vyměnit. Tohle je to, co by měl vědět na základ." podezřele jsem se na něj koukl a po té se ho ještě zeptal, či to chápe.

Prikývol som. "Chápem, ale ešte niečo. Musíš piť iba MOJU krv, alebo to môže byť úplne hocijaká krv, alebo iba ľudská, alebo aká?" Ten detail by bol celkom potrebný a chcel som ho vedieť.

"Ne." chladně jsem označil. "Ještě něco, mladej?" opět jsem se na něj zákeřně podíval s myšlenkou v hlavě - noc bude dlouhá.

Super, takže budem musieť dať moju krv kedykoľvek to bude ten hajzel potrebovať. Kurnik. "A musíš piť zo mňa, alebo stačí, keď pustím žilou?" To ma tiež celkom zaujímalo... Ak by pri tom ani nebol kontakt, až tak zlé by to nebolo.

"Je to mnohem sladší z tebe než ze sklinky." pohladil jsem ránky na jeho krku, který jsem i po té olízl.

Otriasol som sa odsunul som sa od neho. "Smola, na prežitie potrebuješ síce moju krv, ale som tvoj pán a tak budeš piť iba z pohára." Fú, kde sa to vo mne vzalo? Nuž, treba využívať výhody, ak človek nejaké má nie?

"Možná si můj pán, ale nic se neřeklo o tom, že tě začnu poslouchat." Povzdechl jsem si, Amy se chystala na odchod. Zamával jsem jí.

"Musíš piť moju krv. Nepáči sa mi, že ju piješ zo mňa, tak ju budeš piť z pohára. Pre mňa to bude pohodlnejšie a ty... no ty budeš v pohode. Je to výhodné pre oboch." Nikdy som príliš dobre nvyjednával a tak som dúfal, že mi to už konečne odkývne.

"Ne, to nebudu. Prosím," Sedl jsem si na jeho stehna a položil ho na záda.A opět ho pohladil na místě, kde má rány. "Časem.. si na to i zvykneš." Zavřel jsem oči, z důvodu, že by mě zase praštil, kopl a dále.
20 září

Nevedel som čo urobiť. "Erghhh... Oukej, tak budeš piť zo mňa, ale nebudeš spať na mne ani na mojej posteli. Poviem niekomu, aby ti ustlal v nejakej izbe." Posadil som sa a zosadil som ho zo seba. "Budeš už konečne spokojný??"

"Stačí mi na spaní zem." pověděl jsem a cupital po posteli z jedné strany na druhou, až jsem si lehl na střed. Ležel jsem na břiše a díval se na něj. Rukou jsem si podepíral bradu.

"Ehm.. tu spať nebudeš, pokúšal si sa ma dvakrát znásilniť.." Akú inú odpoveď čakal?

"Tak budu spát na chodbě." protočil jsem očima a po té jsem se obrátil na záda. Má příliš měkkou postel.

"Je mi jedno kde, ale rozhodne nie tu, v tejto izbe." Vstal som zpostele chytil som Jacka za zápästie a ťahal som ho preč z izby.

"Hej, co je? Vždyť je na nebi ještě slunce." nechal jsem se tahat a doufal, že zastaví. Ale začal jsem brzdit nohama.

"Hej! Nikto sa o teba neprosil! Je mi jedno, že si poznal môjho otca a koniec koncov, už asi aj jemu. Mohol by si aspoň na chvíľu vypadnúť a dopriať mi aspoň chvíľku odpočinku?!Prepáč, ale ľudia nie sú zvyknutý na to, že na nich niekto vyskočí zo zrkadla a má znační záujem znásilniť ich! Tak by si mohol aspoň na chvíľu ísť niekam preč!!!" Vybuchol som. Totálne. Na plnej čiare. Jack mal zarazený pohľad a ja som iba namosúrene odfukoval.

"Tak proč si strhl tu plachtu?" Nepochopil jsem to. Když se o mě tedy nikdo neprosil, tak proč ten někdo strhl tu plachtu? Kdyby to neudělal, nebyl bych tu.

"Vieš prečo? pretože mi otec povedal, že keď mi bude najhoršie mám ju strhnúť. Lenže ako vidím, je to ešte horšie. Vyliezol z neho úchylný démon, čo sa ma pokúša znásilniť! Dik moc. teraz keď si počul moje dôvody, môžeš už KONEČNE vypadnúť?!" Už som to vážne nezvládal a mal som chuť mu jednu vraziť.

"Ah, dobře." Kývl jsem a odešel z pokoje, ze kterýho jsem byl 'vyhnán'. Po té, co jsem vyšel, jsem šel tam, kam mě nohy vedly. Šel jsem do místnosti, která patřila Johnovi. Nijak se nezměnila, všechno bylo na tom stálém místě. Zavřel jsem dveře, po kterých jsem sjel až na zem. V té chvíli se mi probleskovali v hlavě vzpomínky. Vstal jsem a rozeběhl si k posteli, do který jsem skočil a objal polštář. Do očí se mi nahrnulo tisícero slz.

Ľahol som si do postele. Presnejšie, vyvalil som sa na chrbát, pozeral som prázdno do stropu a uvažoval som nad tým, čo sa pred chvíľou stalo. Myšlienky sa v mojej hlave točili rýchlejšie ako tornádo. Nevedel som, čo robiť, ako prinútiť myšlienky aby počúvali, aby ostali chvíľu namieste a nechali ma, aby som ich preskúmal, pouvažoval nad nimi. A zrazu mi svitlo. Otcova pracovňa. Teda, resp. bola to pracovňa spojená so spálňou a mini-kúpeľňou. Bolo to ako taký maličký bytíček bez kuchyne. Vždy keď som mal rozhádzané myšlienky, išiel som tam a ten pokoj, ktorý vyžaroval z otca, a všetkému čo mu patrilo, ma upokojoval. To isté som urobil, keď umrel. Vošiel som do jeho pracovne, dotýkal som sa predmetov, sošiek, kníh, a nechal som slzy nech stekajú. Otec možno odišiel, no jeho pokoj v tej miestnosti ostal. Všetko bolo také pokojné, plné mieru. Zdvihol som sa a vybral som sa tam. Prešiel som cez chodbu, zabočil som a zišiel som po schodoch. Otočil som sa doľava a išiel som cez ďalšiu chodbu. Tam bola otcova pracovňa. Pohladil som tie hrubé, masívne dvere z ebenového dreva a v tom som začul vzlykanie a plač. Potlačil som kľučku na dverách a vošiel som. Zbadal som toho démona opretého (pozn. aut: už ho nevolá úchyl, pedofil ani idiot) opretého o vstavanú skriňu, schúleného v klbôčku a trasúceho sa. Čupol som si k nemu a potľapkal som ho po chrbte. Samozrejme, že otcov odchod zarmútil aj mňa, ale stále hovoril, že každý raz umrieme a keď sa tak stane, nedá sa s tým nič robiť. Opakoval to skoro stále potom, čo ochorel. Démon ku mne zdvihol zrak a ja som sa snažil identifikovať, na čo si asi v tej chvíli myslí.

Popotahal jsem ho za rukáv a objal. Stále jsem vzlykal a objímal ho co nejvíce jsem mohl. Vzadu jsem svíral jeho košili a začal jsem bréčet ještě víc. Co jsem zmohl, když mojí paměť dráždily vzpomínky s člověkem, který je po smrti. Proč nemohl John ještě chvíli žít, proč?..

Nevedel som čo mám robiť. Teda, s plačúcim chlapom. Amy som vždycky hladil po chrbte a hovoril, že to bude dobré a pod. Skúšal som to isté, ale on stále vzlykal. Napriek tomu som ho chápal. Včera som na tom bol rovnako. Šepkal som mu upokojujúce slová a prekvapivo som to myslel úprimne.

Nějak takto mě utišoval 10 minut, to co jsem svíral v rukou jsem pustil a odtáhl se od něj. Utřel jsem si stékajíci slzy a pohladil ho po tváři. "Už je to snad... umh, dobrý. Díky." Přistoupil jsem k němu blíže a jeho ruku jsem položil na svůj bok, políbil jsem ho.

Huch... Čo to robí? Čo to ja robím? On ma pobozkal a ja... Ja som sa neodtiahol. Vlastne som ho začal hladiť a pritlačil som si ho bližšie. Nebolo to nepríjemné. Normálne som ho bozkával a nebránil som sa. Čo to sakra robím?! Mykol som sa a odtiahol som sa od neho. Ani nie preto, že by sa mi to nepáčilo, ale bol som v šoku. Nikdy som sa nad nijakým chlapom nepozastavoval, ani nič podobné. Vždy ma priťahovali iba ženské. Čo sa to so mnou deje? Dotýkal som sa mojich pier a bol som celkom zmätený.

"Chceš pokračovat?" Olízl jsem si rty a netrpělivě jsem čekal na jeho odpověď.

Chvel som sa a vážne som nevedel čo odpovedať. "J-ja... ja neviem."

Usmál jsem se a přikročil k něm, opět jsem ho políbil, ale více vášnivějš než předtím. Bylo jenom na něm, jestli to příjme nebo odmítne.

Začal som ho bozkávať, bez toho, aby som o tom rozmýšľal, inštinktívne. Pritlačil som ho k sebe ešte bližšie a čakal som, čo urobí.

Vzal jsem ho okolo krku a ještě víc vášnivějš jsem se začal s ním líbat. Je to pako, ale já to chtěl.. Přece jen mi připomíná Johna.

Bozkával som ho a rukou som mu vkĺzol pod tričko (ak sa to tak dá nazvať). Na chvíľu som sa od neho odtiahol a celkom vážne som sa ho spýtal "Čo to do pekla robím?" Nebola v tom nenávisť, ani nechuť. Bola v tom čistá zvedavosť. Koniec koncov, bol démon, mohol by to vedieť, nie? Nevedel som, prečo chcem, čo chcem, prečo robím, čo robím, nevedel som nič.

"Tohle si říkali i předešlí. Nevím, jak na to odpovědět.." Pohled jsem od něj odvrátil, ale zase jsem se na něj podíval a pustil ho okolo krku. Nechal jsem ho shodit na Johnovu postel. "Tady nebo jinde?" Raději jsem se zeptal a sedl si na něj obkročmo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ayame-chan Ayame-chan | Web | 14. října 2013 v 21:16 | Reagovat

Ňááá to je tak kawaii :33333

2 Taris Taris | 15. října 2013 v 15:19 | Reagovat

Sugéé! *_* :D pokračování :3

3 Satsuki Satsuki | Web | 17. ledna 2014 v 23:35 | Reagovat

JJ *-*

4 Nyu Nyu | E-mail | 25. března 2014 v 23:07 | Reagovat

*-* kawaii pokračování ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama