PD - P1

26. září 2013 v 17:33 | Kakajko |  Pánem démona
Zobudil som sa s ťažkým srdcom. Včera sa všetko zmenilo. Otec je mŕtvy. Zostal som sám z celej rodiny. A je mi dosť na houby, že som zdedil tento poondiaty zámok. Kopol som plnou silou do nočného stolíka. Zahrabol som si do vlasov a silno potiahol. Nebol to sen, otec je naozaj preč a už ho nič nevráti späť. Zase som kopol do stolíka. Vtedy mi dvere do izby otvorila slúžka, Amy. Nemala rodičov a tak ju otec vzal sem. Je rovnako stará ako ja, a tak sme boli v detstve stále spolu. Pozrel som na ňu bezradným pohľadom. Pochopila ma, koniec koncov, ona našla otca ako prvá. Posadil som sa na posteľ a hlavu som mal v dlaniach. Vážne som nevedel, čo mám robiť. Amy si sadla vedľa mňa a objala ma. šepkala mi do ucha upokojujúce slová a hladila ma po chrbte.Tiež som ju objal a už som nemohol zadržiavať slzy. Odtiahla sa odo mňa a chvíľu na mňa pozerala. Prezrela si ma a potom mi zrazu z ničoho nič strelila facku. Ale poriadnu, až sa mi otočila hlava. Chytil som si to miesto a spýtal som sa jej, prečo mi do riti dala facku? "Myslíš, že by otec chcel, aby si bol takýto? Bez života? Myslíš, že by ťa chcel takého vidieť? Nie!!! Tak sa vzchop! Nájdi si niekoho! Buď šťastný. Myslíš si, že mňa to nevzalo? Vzalo, ale presne toto som si povedala. Budem radšej spomínať na otca s úsmevom, ako slzami v očiach." Aj keď otec, nebol jej otec, aj tak ho tak volala. On nemal nič proti. bol to dobrý človek.



Seděl jsem tam, v tom prázdném místě, v zrcadle. Nic jsem neviděl, byla tma.. Zrcadlo bylo pravděpodobně zakryté. Měl jsem tolik prostoru a bylo mi to k ničemu. Stále jsem marně čekal, ale nic. Mohl jsem jenom vzpomínat na dotyky svých pánů. V těchlech chvíli jsem měl deprese, cítil jsem se jako maximalní děvka. Už mi to pár z nich řeklo. Málo z nich bylo hodných jako byl John, můj bývalý pán. Ostatní mě mučili, týrali, mlátili.. Měl jsem přes 400 pánů, mě bylo pouze 1351 let. Lidi jako já... teda, nejsem člověk.. Jsem démon. Jsem zcela nesmrtelný a stále vypadám mladě. Drobná postava, samá jizva. Ty léta, co jsem čekal na své pány... ubíhají jako voda. Je to jako 10 minut, co uběhne jeden rok. Přitiskl jsem čelo na sklo a nadále čekal. Chci ven, ven..

Postavil som sa, začal som chodiť po izbe nervózne ako lev v klietke a takmer doslovne som si trhal vlasy. Nevedel som čo robiť. Bol som otočený chrbtom k Amy,nevedel som čo robí. Počul som iba vrznutie dverí a bolo mi jasné, že sa rozhodla nechať mi priestor. Ale k čomu?!! Zase som si rukami zahrabol do vlasov a silno zaťal nechty, nevedel som čo robiť, bol som zúfalý. A potom mi svitlo. Naozaj mi to prišlo, ako keby sa z úplnej tmy vynorilo veľmi jasné svetlo. Zrkadlo! Otec mi ešte ako dieťaťu hovoril, že keď mi bude najhoršie, mám z neho zhodiť plachtu. Veľakrát mi bolo úplne na houby, ale nakoniec som si to vždy rozmyslel. Ale teraz... Zvieral som kus plachty v ruke a rozmýšľal som, čo urobiť. Strhol som ju jedným ľahkým pohybom. Videl som obyčajné zrkadlo. A zase ma pochytil hnev. Toto mi má pomôcť z najhoršieho? Toto?! Doslova som zavrčal, v záblesku toho najväčšieho hnevu som zovrel ruku do päste a rozohnal som sa. Zrkadlo sa rozletelo na tisíce kúskov.

Co to je? Sklo se... rozpadá. Ono se rozpadá! Sklo se rozpadlo uplně celé a já chvíli váhal, po té jsem se rozhodl jít opět na svobodu. Viděl jsem... ne, to není možné, Johne! Odrazil jsem se od země a obejmul ho okolo krku. Tak silně jsem se na něj natiskl, až jsme spadli na zem. "Johne! Ani nevíš, jak moc rád tě vidím!"měl jsem na tváři široký úsměv a slzy v očích z radosti.

V tom zrkadle (alebo za ním) bola tma. Mala byť za ním stena, nie tma! Čo to je kurva zač?!!!! A zrazu odtiaľ na mňa vyskočil chlap oblečený ako posledná štetka. no vážne, mal na sebe latexové kraťase, tielko, nejaké rukavice a sieťkované pančuchy (wtf). Skočil na mňa s takým entuiasmom až sme sa obaja zvalili na zem a on ma stále objímal a objímal. Pomaly som ho od seba odtlačil. "Hej, hej, hej. Trochu osobného priestoru. A mimochodom, ty si ma nazval John? No... John umrel. Ehm... včera."

Měl jsem neskutečnou radost, až mě ta radost po té co mi řekl nepochopitelnou věc, přešla. "To.. není možné. Vždyť ty.. tvůj obličej.." pohladil jsem ho po tváři, z očí se mi spustili slzy. ".. Ty nejsi John?"

Odtiahol som jeho ruky od môjho xichtu a snažil som sa nemyslieť na to, čo má ten chlap na sebe. "Ehhh... ja som jeho syn... Nick. A ty si kto?"

"Ugghh.." Neodpovídal jsem mu. Odtáhl jsem se od něj a vznesl se ke stropu, kde jsem se schoulil do klubíčka a lehce vzlykal. Až po té jsem mu odpověděl, "Mám různá jména, můžeš mě nazývat jakkoliv."

Vznášal sa. Do riti, on sa fakt vznášal. A vyliezol z môjho zrkadla. A poznal môjho otca. Postavil som sa pod neho a poťahal som ho za vlasy. Boli najnižšie, na nič iné som nedočiahol, stropy sú vysoké. "No poď dole... ehm... Jack." Trepol som prvé meno čo ma napadlo. "A môžeš mi povedať, odkiaľ poznáš môjho otca. A prečo sakra si vyšiel zo zrkadla."

Mrkl jsem. Takové jméno mi dal i John. Snesl jsem se dolů a sedl si na postel, poťapkal jsem na místo vedle sebe. Přisedl si ke mě, jak jsem chtěl. "Umh.. Často jsem slýchal, jak ti o mě John povídá. O....ugh, o démonovi v zrcadle. Můžeš o mě vědět všechno do detailu, až na pár věcí, které se ti můžou zdát nepřijemné." Obkročmo jsem si na něj sedl a rudými rty jsem se třel o jeho krk, který jsem políbil a potom olízl. "Mám hlad, velký hlad." šeptal jsem, po té jsem si olízl své ostré zoubky.

Čo to má byť?! "Hej, hej, hej!!!" Povedal som a zhodil som ho zo seba. "Ako to kurnik myslíš?"

Odrazil jsem se rukama od země a zase se vznesl. Naklonil jsem hlavu do strany a pořádně si ho prohlédl. "Od té chvíle, co se střepy dotkly země.. si mým pánem. A správně bych měl být nakrmen."

O čom to kecá... "A dopekla čím? A mohol by si mi, prosím ťa, vysvetliť aký pán a čo si robil za mojím zrkadlom??" Rozhodol som sa hovoriť ZA zrkadlom... v zrkadle znie až moc nereálne.

To nebylo jako John, to bylo uplně odlišné. Bože, to je takový pako. Hned jsem se ocitl u něj, byl jsem vzhůru nohama. "Do prdele, nebyl jsem za zrcadlem, ale uvězněn v zrcadle, ty pako! Jsem démon, pokud ti to nedošlo! Nedokážu uvěřit, že John nechal tohle stvořit." Jestli je tohle fakt Johnův syn, tak já jsem ze země Oz, ty vole.

To je idiot... Neudržal som sa a jednu som mu ubalil. Úprimne som kašľal na to, že je to údajne démon. Chytil som ho pod krk a pritlačil som ho o stenu, ale s dostatočne veľkou vzdialenosťou medzi našimi telami. "Neopováž sa urážať môjho otca," zasyčal som.

To fakt bolelo. "Náhodou jsem tvého otce miloval." usmál jsem se a v okamžiku jsem se objevil za ním pomocí teleportace. "Marné." Svou hruď jsem položil na jeho záda a čekal na jeho reakci.

... Táto osoba sa mi vážne nepozdáva. "Ty si zamilovaný do môjho otca?" Čo odo mňa chce? ... To blbé zrkadlo som v živote nemal rozbiť...

"Byl jsem." Zesmutněl jsem. Proč musel John odejít..ach jo. Popadl jsem ho za ruky a pečetí je svázal a sjížděl jsem k jeho rozkroku, který jsem přes kalhoty kousal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ayame-chan Ayame-chan | 27. září 2013 v 21:41 | Reagovat

:O to vypadá velmi zajímavě :3 těším se na další díl :333 ale to u všech povídek :D

2 Taris Taris | 29. září 2013 v 19:43 | Reagovat

:O další díl prosím! ;3 to je skvělí :) držím vám palce ;3

3 Janka Janka | 2. října 2013 v 7:28 | Reagovat

Ďakujeme :3 :D Povidka určite pribudne čoskoro, ale na nejakú dlhú poviedku ju nevidím. Bude to mať pár kapitol a ... no, veď uvidíš :3

[1]:

[2]:

4 Vlar Vlar | 14. října 2013 v 23:09 | Reagovat

zajimave, tesim se na dalsi dil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama